Dorka a Peťa, program COOL Řecko, léto 2015

Naše klientky Dora a Petra se ohledně pobytu v Řecku rozepsaly… Děkujeme! 🙂

„Jak jsme Řekům způsobily kulturní šok“

Určitě se mnohým z vás stalo, že byste chtěli někam vyjet, ale samotní si napoprvé prostě netroufáte. V podobné situaci jsem byla i já než jsem potkala svoji spolubydlící, která se mi povahově až nápadně podobala a po pár týdnech jsme se rozhodly, že spolu vyrazíme objevovat svět a začneme Řeckem. Našim prvním úkolem bylo zvolit agenturu, která z nás jen nevytáhne prachy a nepošle někam do tramtárie. Po důkladném srovnávání a čtení recenzí jsme se nakonec rozhodly náš osud vložit do rukou Coolagentů, přesněji řečeno do rukou koordinátorky Jarky, která se nás od první chvíle ujala a svým vystupováním a jednáním nás přesvědčila, že je opravdu cool. Všechno zařizování proběhlo hladce a po pár týdnech už jsme věděly, že naše cesta povede na ostrov slunce Rhodos. Dlouho dopředu jsme taky věděly jméno hotelu, který si nás vybral a tak jsme měly možnost, zjistit si o něm víc a psychicky se připravit na to, co nás čeká.

Den před odletem jsem s dvacetikilovým kufrem, pětikilovým příručním zavazadlem a pasem v kapse obdržela od Jarky telefonát. Bylo totiž zjištěno, že v našem hotelu nastaly problémy s vyplácením těžce vydřených peněz. Cool agentka byla ovšem pohotová a během chvíle našla hotel, který by nás přijal za stejných podmínek. A tak jsem odjížděla na letiště s milionem pocitů a očekáváním, co se za pár hodin bude dít.
Na letišti už mě čekala Peťka a při pohledu na ni mi myslí proběhlo jediné a to, že všechno bude v pohodě, vždyť máme přece jedna druhou a jsme připraveny na všechno. Ani jsme se nenadály a vystupovaly jsme z letadla s úsměvem na tvářích. Na nebi ani mráčku, slunce pálilo, vítr foukal a na nás už v letištní hale čekal malý okatý Řek v uniformě, který nás měl odvést do nového domova a pracoviště.
Věděly jsme, že Řekové jsou jiné povahy, že jsou to praví Jižané. My obě jsme ovšem temperamentní, energické a věčně vysmáté Moravačky, což náš řidič Vasil pocítil asi hned, jak jsme se poprvé setkali pohledem. Hustily jsme do něj jednu otázku za druhou a on se jen od ucha k uchu usmíval, až z něj nakonec vylezlo, že jeho „english not good“. Cesta netrvala dlouho a tak jsme za pár minut vystupovaly před velkým pětihvězdičkovým hotelem, který se majestátně tyčil na kopečku jen pár metrů od moře.
V hotelu se nás po příjezdu ujal Nemanja ze Srbska, který byl po celou dobu pobytu naším supervisorem. Udělal nám prohlídku celého hotelového komplexu a vyprávěl, jak to u nich chodí a co nás v následujících hodinách a dnech bude čekat.
Ubytovaly jsme se ve standartním hotelovém pokoji, z čehož jsem byla unešena především já, protože jsem počítala s nějakou klasickou zaměstnaneckou „špeluňkou“ a to, že mi pokojské budou vynášet koš a stlát postel mě ani ve snu nenapadlo. Na tomto pokoji jsme strávily přesně měsíc. Pak jsme se musely několikrát stěhovat kvůli náporu hostů v rozjeté sezóně, a pokaždé bylo místo našeho přebývání uplně jinde, ale to by bylo na dlouhé povídání. Prostě jsme měly kde složit hlavu, což bylo po dnech strávených v práci to jediné, co jsme potřebovaly.
Očekávaly jsme, že budeme v hotelu pracovat jako pokojské, což ovšem nebyla pravda. Hotel postrádal zaměstnance servisu a tak jsme vyfasovaly číšnické vestičky a hned druhý den jsme obsluhovaly na pravé, řecké svatbě, kde bylo bezmála 500 hostů. Zkušenosti s obsluhováním jsme neměly v podstatě žádné, což nebyl žádný zádrhel. Hned na této první velké akci se nás ujali ostatní číšníci a za chodu nám ukazovali, co dělat.
Další dny jsme pracovaly ve dvou hlavních restauracích, kde se k nám všichni spolupravníci chovali hezky, z čehož jsme byly mile překvapeny a tak jsme vtipkovaly a šířily dobrou náladu. Netrvalo dlouho a měly jsme přátele ve všech koutech hotelu.
Práce v servisu není nic jednoduchého. Není to jen o samotném obsluhování, musely jsme připravovat stoly na snídaně, obědy, večeře a hodiny jsme poletovaly po restauraci a snažily se uspokojit požadavky našich hostů. Všechno jde líp, když je na pracovišti dobrá atmosféra, což jsme si s Peťou uvědomovaly a i když jsme byly kolikrát vyčerpané, tak jsme to překonávaly a zlepšovaly si náladu prozpěvováním a vtípkama, pomáhaly jsme jedna druhé, i když jedna už měla svoji práci hotovou. Toto gesto Řekové moc neznali, ale po zasvěcení do tajů kolektivní práce, jej postupně také začali praktikovat. Po nějaké době nás manažeři šoupli každou na jiné místo, ale i tak jsme se občas v práci nebo na obědě potkaly a hlasitě si vykládaly zážitky z pracovního dne a Řekové jen nevěřícně hleděli a nechápali, jak můžeme tak rychle mluvit, smát se u toho a ještě jíst.
Kdo z koho byl teda v kulturním šoku? Myslím, že jsme se překvapovali spíše tak nějak navzájem a učili se jeden národ od druhého. Poslední den, kdy jsme se přišly se všemi rozloučit, podařilo se nám do té chvíle neuskutečněné. Nahrnuly jsme téměř všechny spolupracovníky z restaurací do kupy a společně jsme se vyfotili. Neřekli byste, kolik toho jedna fotka dokáže. Po dojemném rozloučení s celým hotelem nás Nemanja odvezl na letiště a přislíbili jsme se, že se určitě ještě někdy někde potkáme.
Po příjezdu domů zmíněná fotka kolovala po sociální síti s komentáři typu – My Rodos ***** family, all stars team, the best people apod. a mnoho dalších takových fotek přibylo.
Od našeho návratu uplynul více než měsíc a já musím říct, že není dne, kdy bychom si na Rhodos nevzpomněly. Toto léto v nás zanechalo nespočet zážitků, zkušeností, máme hodně nových přátel a dobrý pocit z toho, že i my jsme něco zanechaly na sluncem zalitém ostrově.

Na závěr bych chtěla poděkovat Coolagentu, především Jarce, která nás vzala pod křídlo a zařídila, abychom na čtvrtrok v Řecku do konce života nezapomněly.