Au Pair USA – Washington
Ahoj, jsem Eliška, je mi 23 let a momentálně jsem v USA už 6 měsíců jako Au Pair. Před odjezdem jsem studovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a teď se tu starám o dvě holčičky (3 a 5 let). Začínala jsem ve Washingtonu D.C., kde jsem strávila prvních 5 měsíců, a potom jsme se s hostitelskou rodinou přestěhovali do Severní Virginie. V tomhle rozhovoru bych chtěla trochu přiblížit, jak moje zkušenost zatím vypadá.
- Jak vypadal Váš první den/týden v USA? Vzpomenete si na první dojmy a pocity?
První den v USA pro mě začal příjezdem na hotel, kde jsem následně strávila 3 dny a absolvovala úvodní školení a exkurzi po NYC. Tyhle 3 dny byly perfektní start au pair života a pomohly mi trochu uklidnit úvodní nervy.
Na hotelu nás bylo asi 60 Au Pairs z celého světa, což byla strašně zajímavá zkušenost, protože všichni byli neskutečně přátelští a mohli jsme sdílet, jak rozdílné, ale zároveň podobné naše kultury a denní životy jsou. Hrozně fajn bylo i to, že jsme všichni byli v dost podobné situaci. Všichni jsme byli trochu nervózní, měli jsme obavy z prvního setkání s rodinkami a obecně z toho, jak to celé bude fungovat. Bylo fajn vidět, že se všichni cítí stejně a člověk v tom není sám.
Exkurze do New Yorku byla také naprostý highlight. Viděli jsme nejznámější místa a všichni jsme si to společně hrozně užili. Celkově tyhle tři dny fungovaly jako takový měkký přechod do nové reality. Dalo nám to čas se rozkoukat a připravit se na seznámení s rodinkami.
Ono první setkání s rodinkou nakonec také proběhlo mnohem lépe, než jsem čekala. Když jsem přijela do D.C., hned mě vzali na menší prohlídku města, zašli jsme spolu na večeři a pak i na nákup, abych měla k dispozici jídlo, které mám ráda. I když jsem z toho byla předem dost nervózní, všechno proběhlo úplně v klidu a přirozeně. Velkou výhodou také bylo, že jsem se první tři dny překrývala s předchozí Au Pair, která mi všechno ukázala a vysvětlila. Díky tomu jsem měla prostor se na cokoliv zeptat a přechod do nového prostředí proběhl mnohem jednodušeji.
- Našla jste si už nějaké kamarádky nebo kamarády? Jaké národnosti jsou ostatní Au Pair ve vašem okolí?
Na školení v New Yorku jsem měla na pokoji dvě Au Pairs. Jedna byla z Kolumbie, byla to fajn holka, ale její angličtina nebyla úplně silná, takže jsme si tolik nesedly. Druhá byla z Jižní Afriky a ta mluví anglicky fakt dobře, takže jsme si sedly hned od prvního dne a jsme kamarádky doteď. Výhoda je, že jsme bydlely kousek od sebe v D.C., takže jsme se mohly hned od začátku vídat několikrát týdně a necítila jsem se tu tak sama.
Na školení se vždy snaží ubytovat Au Pairs, které jedou do stejného města, na jeden pokoj, takže je to super cesta, jak se seznámit hned na začátku.
Celkově jsem tady na kamarády měla docela štěstí a postupně jsme si vytvořily takovou mezinárodní partu. Je tam ještě holka z Itálie, kterou jsem potkala na setkáních s naší koordinátorkou, moje kamarádka z Jižní Afriky a pak celkem netradičně dvě Američanky – jednu jsem poznala přes aplikaci, je z Texasu a přestěhovala se do D.C., a druhá je z Pensylvánie.
Je to fakt multikulturní mix a hrozně mě to baví, protože každá do toho přináší něco jiného. Američanky nám ukazují jejich svět a zvyky a my zase přinášíme evropský a africký pohled, což v překladu většinou znamená, že jim všechno ze srandy kritizujeme, děláme si srandu z kulturních rozdílů a celkově to prostě má super dynamiku.
Skvělé je, že spolu dost často něco podnikáme. Teď jsme byly třeba čtyři dny kempovat na chatě v Apalačském pohoří, plánujeme plavbu na Bahamy za pár měsíců a taky výlet do Pensylvánie k jedné z holek domů. Extrémně vtipné také bylo, když jsme vzaly naši kamarádku z Itálie vyzkoušet Olive Garden (americký řetězec restaurací s „italskou“ kuchyní).
Určitě bych všem doporučila zkusit si najít i americké kamarády, protože je fajn neřešit pořád jen děti a hostitelské rodinky, ale zažít i takový normální americký život.
- Co je podle vás důležité probrat s hostitelskou rodinou ještě před příjezdem do USA? Na co byste doporučila se ptát rodiny během hovoru s nimi?
Je toho hodně, co je podle mě dobré s hostitelskou rodinou probrat ještě před odjezdem, aby pak nepřišla nějaká nepříjemná překvapení. Určitě bych se ptala hlavně na děti – jaké jsou, co mají rády, jak vypadá jejich běžný den a jakým způsobem je rodiče vychovávají, třeba jak řeší situace, když děti zlobí.
Dále bych se určitě zeptala na pracovní dobu a na to, co přesně se ode mě bude očekávat. Myslím, že je také důležité probrat pravidla v domácnosti – například jak to funguje s jídlem, používáním auta nebo jestli mají pro au pair nějaká specifická pravidla.
Zeptala bych se i na to, jestli očekávají, že s nimi budu trávit svůj volný čas a budu součástí rodinného života, nebo jestli naopak preferují, aby měl každý své soukromí.
Čím víc věcí se vyjasní dopředu, tím menší je šance na nedorozumění a tím lépe pak spolupráce funguje.
- Co Vás v americké kultuře nebo běžném životě nejvíc překvapilo nebo šokovalo?
Asi mě nejvíc překvapilo, jak moc se může lišit úplně obyčejný každodenní život. Před odjezdem jsem samozřejmě věděla, že Amerika je velká země a že lidé často používají auta, ale až když jsem tam žila, došlo mi, jak moc to ovlivňuje celý život. Třeba že se někdy jede autem i na místo, kam by člověk v Česku normálně došel pěšky, nebo že některé čtvrti nejsou vůbec stavěné na chození. Hodně mě překvapilo i to, jak normální je zajet si s kamarádkou do drive-through Dunkin Donuts a pak sedět v autě na parkovišti, pít kafe a povídat si. To se od pražské kavárenské kultury lišilo hodně.
Zároveň mě ale překvapilo, jak velký rozdíl je mezi jednotlivými místy. Třeba Washington, D.C. mi přišel mnohem víc evropský, protože tam lidé chodí pěšky, používají metro a celkově je tam mnohem víc života v ulicích než třeba v Arizoně, kde na mě všichni koukali jako na blázna, když jsem se vydala do obchodu pěšky.
Zajímavý kulturní rozdíl pro mě byl i způsob, jak tu lidé navazují vztahy. Američané jsou často neuvěřitelně přátelští a otevření. Několikrát se mi stalo, že jsem se dala do řeči s úplně cizím člověkem v obchodě, kavárně nebo třeba ve frontě. Ze začátku jsem měla pocit, že je hrozně jednoduché si najít nové kamarády, protože lidé se s vámi hned baví a působí, jako by vás znali roky. Pak jsem ale zjistila, že mezi přátelským rozhovorem a opravdovým přátelstvím je trochu rozdíl. Někdy si s někým skvěle popovídáte, vyměníte si kontakt, ale už se nikdy neuvidíte, a to je tady prostě normální. Když si ale člověk najde lidi přes společné zájmy nebo pravidelné aktivity, vznikají pak opravdová přátelství úplně stejně jako v Česku.
Překvapilo mě také, jak důležitá je v Americe určitá energie a pozitivita v komunikaci. Lidé se často ptají „How are you?“ i když to není myšlené jako skutečná otázka, ale spíš jako způsob, jak být milý. Ze začátku jsem nevěděla, jestli mám odpovědět upřímně, nebo jen říct „good“, protože v Česku bychom se na něco takového často ani neptali. Postupně jsem si ale zvykla a vlastně mi přišlo příjemné, že se lidé snaží vytvořit přátelskou atmosféru.
Další věc, která mě překvapila, bylo jídlo. Byla jsem zvyklá, že oběd je často největší jídlo dne, ale v Americe je úplně běžné dát si k obědu jen sendvič nebo něco rychlého a větší jídlo mít až večer. Na to jsem si úplně nezvykla a obědy si vařím sama, jinak bych do večera umřela hlady.
- Jaké byly vaše největší výzvy během pobytu a jak jste je zvládla?
Jedna z mých největších výzev během pobytu bylo určitě odloučení od přítele. Před odjezdem jsme spolu byli skoro 5 let a 3 roky jsme spolu bydleli, takže odjet na rok do jiné země byla velká změna. Ze začátku jsem měla obavy, jak zvládneme být tak dlouho od sebe, ale teď už jsem v Americe 6 měsíců a myslím, že to zvládáme skvěle. Pravidelně si voláme, sdílíme svoje zážitky, ale zároveň si každý žijeme svůj vlastní život. On mě v tom od začátku podporuje a oba bereme tenhle rok jako příležitost pro každého z nás pracovat na sobě, a ne jako něco, co nás odděluje.
Samozřejmě jsou chvíle, kdy je to těžší, ale zároveň si myslím, že je to dobrá zkouška vztahu. Naučilo nás to víc komunikovat, důvěřovat si a být samostatní. Za pár týdnů mě přijede navštívit a plánujeme spolu roadtrip do Chicaga a potom do Washington State, takže se na to moc těším. Myslím, že pokud se dva lidé podporují, tak se taková vzdálenost zvládnout dá, a rozhodně bych ostatní neodrazovala od podobné zkušenosti jen kvůli vztahu.
Další výzvou pro mě bylo stěhování s hostitelskou rodinou z Washingtonu, D.C. do Severní Virginie. I když je to pořád blízko a do D.C. se dá dostat metrem, byl to docela velký rozdíl. V D.C. jsem byla zvyklá na ruch velkého města, kavárny, parky a na to, že jsem mohla hodně věcí dělat pěšky. Po přestěhování do suburbs bylo všechno mnohem klidnější a člověk je mnohem více odkázaný na auto. Chvíli mi trvalo zvyknout si na pomalejší tempo a najít si novou rutinu, ale nakonec jsem si oblíbila i tuhle stránku amerického života.
- Měla jste příležitost procestovat nějaká místa v USA? Která z nich Vás nejvíc oslovila?
Ano, měla jsem možnost už docela hodně cestovat a snažím se tuhle příležitost využít co nejvíc, protože vím, že něco takového se mi nemusí jen tak zopakovat.
Hned na začátku pobytu jsme s hostitelskou rodinou jeli do Arizony a navštívili Grand Canyon. Upřímně jsem předtím neměla úplně velká očekávání, protože jsem ho znala hlavně z fotek, ale realita mě úplně překvapila. Je to jedno z těch míst, které je naživo mnohem působivější než na obrázku.
Jedna z mých nejzábavnějších cest byla asi Las Vegas s kamarádkami z Česka, které mě přijely navštívit. Upřímně by mě před odjezdem ani nenapadlo, že se někdy do Las Vegas podívám. Už samotná cesta byla zážitek. V letadle jsme si pustily film Pařba ve Vegas, takže jsme se na celý výlet naladily ještě před příletem. A pak jsme tam opravdu byly, viděly všechny ty neony, bizardní hotely a tu úplně zvláštní atmosféru města, která je přesně tak přehnaná, jak si člověk představuje. Hodně jsme si to užily. Z Las Vegas jsme si potom udělaly roadtrip do Zion National Park, a to byla asi jedna z nejkrásnějších přírodních oblastí, které jsem zatím viděla. Ta krajina byla úplně jiná než cokoliv v Evropě.
Měla jsem také možnost jet na fotografický kurz do Kalifornie, kde jsme navštívili San Francisco a Yosemite National Park. To byla skvělá zkušenost, protože jsem si tím nejen splnila kredity potřebné v programu, ale zároveň jsem poznala další část Ameriky. Yosemite mě opravdu dostal. Ty hory, vodopády a celková atmosféra parku byly něco, co bych si chtěla někdy zopakovat.
Další velkou zkušeností pro mě byl můj první solo trip do Toronta a k Niagarským vodopádům. Ze začátku jsem byla trochu nervózní, protože jsem nikdy předtím sama necestovala, ale nakonec to super. Bydlela jsem v hostelu, poznala nové lidi a udělala si kamarády z různých zemí. Ukázalo mi to, že i když člověk cestuje sám, nemusí být sám a solo cestování není až tak nudné nebo děsivé, jak se může zdát.
Kromě těch větších cest také s kamarády podnikáme menší výlety po okolních státech jako Maryland, Virginie, Delaware nebo West Virginia. Snažím se opravdu využít každou možnost někam jet a poznat co nejvíc míst. Myslím, že nejvíc mě na tom baví, že každé místo ukazuje úplně jinou stránku Ameriky.
- Jak se změnila Vaše angličtina během pobytu? V čem vidíte největší posun?
Myslím, že největší posun není ani tak v gramatice nebo slovní zásobě, protože s tím jsem přijela na docela dobré úrovni, ale hlavně v tom, jak přirozeně angličtinu používám. Měla jsem štěstí, že jsem na vysoké škole studovala obor v angličtině, takže jsem sem odjížděla s poměrně dobrou úrovní jazyka. Velká věc, v které ale vidím obrovský posun je můj přízvuk a celkově schopnost se v angličtině projevovat. Výslovnost byla vždycky u jakéhokoliv jazyka moje nejslabší stránka a opravdu slyším, že se to lepší.
Ze začátku mi taky přišlo, že když mluvím anglicky, tak do toho, co říkám nevkládám žádné emoce a nejsem třeba tak vtipná, jak bych byla v češtině, ale po tom, co jsem si tu udělala blízké kamarády, s kterými mluvím jen anglicky, už skoro rozdíl mezi mluvením anglicky a česky ani nevnímám.
- Změnila tato zkušenost nějak Váš pohled na život/budoucnost?
Určitě ano. Myslím, že mě tato zkušenost hlavně udělala otevřenější a sebevědomější. Před odjezdem jsem byla trochu nervózní z toho, jak si budu hledat nové kamarády a jak si zvyknu na úplně nové prostředí, ale zjistila jsem, že se dokážu mnohem lépe přizpůsobit, než jsem čekala. Nebojím se tolik oslovit nové lidi, zkoušet nové věci a vystupovat z komfortní zóny.
Také mi to dodalo větší jistotu v tom, že zvládnu být sama a poradit si v neznámém prostředí. Právě díky tomu teď po návratu dokonce plánuji solo backpacking trip po Asii, protože jsem zjistila, že cestování sama může být skvělá zkušenost a není moc situací, s kterými bych si nedokázala poradit.
Tahle zkušenost mě taky naučila, že nechci po návratu jen zapadnout zpátky do nějakého stereotypu. Chci víc podnikat věci, poznávat nové lidi, jezdit na výlety nebo třeba jen spontánně vyrazit na víkend někam, kde jsem ještě nebyla. Uvědomila jsem si, že nemusím čekat na nějakou velkou příležitost, abych zažívala nové věci, ale že si je můžu sama vytvářet. Celkově mám teď větší chuť život víc využít a nebát se zkoušet nové věci.
- Co byste poradila někomu, kdo přemýšlí o tom, že by se stal Au Pair v USA?
Asi bych hlavně poradila nebát se toho a jít do toho s otevřenou hlavou. Je normální mít před odjezdem obavy, ale většina věcí se nakonec zvládne a ten rok uteče mnohem rychleji, než člověk čeká. Proto bych se snažila využít každou příležitost – cestovat, poznávat nové lidi a zkoušet nové věci.
Hodně důležitá je podle mě komunikace s host rodinou. Když se něco nezdá nebo není jasné, je lepší to říct hned, než aby vznikla zbytečná nedorozumění.
Určitě bych také varovala před počátečním stýskání po domově. U mě to přišlo asi po 2-3 měsících, a i když jsem počítala s tím, že se to stane, člověk se na to stejně připravit nemůže. Moje rada je to prostě vydržet a ono se to nakonec zlepší. Mně pomohlo si uvědomit, že to zažíval každý, mluvit o tom s kamarády a dělat spoustu věcí, abych neměla čas na to myslet. Odjet na rok pryč sám na neznámé místo není jednoduché, ale stojí za to to nevzdat.
Taky bych doporučila nebát se seznamovat. Mně třeba hodně pomohla aplikace Bumble BFF, kde jsem poznala nové lidi. Zároveň bych se nesnažila trávit celý čas jen s Čechy, protože právě mluvení anglicky každý den je jedna z největších výhod tohohle programu.
A asi nejvíc bych si užila to, že vás tam nikdo nezná. Je to skvělá možnost trochu vystoupit ze své komfortní zóny, zkusit věci, které byste doma možná neudělali, a zjistit o sobě něco nového.
