USA

Před pár měsíci mě oslovila Dita z agentury Coolagent, zda-li bych nebyla ochotná dát něco málo dohromady o mém pobytu Au Pair v USA. Přijala jsem s nadšením, byť mi trvalo dost dlouho dát něco dohromady. Od doby, kdy jsem končila Au Pair program uplynuly skoro dva roky a za tu dobu se leccos změnilo. Od Au Pair jsem přešla k mé vysněné práci letušky, vdala se a opět se vrátila za tu slavnou velkou louži. To ale předbíhám. 

Jak to vlastně všechno začalo? A jak to všechno dopadlo? 

V roce 2011 jsem si hrála s myšlenkou odcestovat do USA jako Au Pair. Přišlo mi to jako skvělá přiležitost, ale abych pravdu řekla, netušila jsem, jak moc mi tento program změní život. 

V listopadu téhož roku jsem se rozhodla dokončit přihlášku zatímco jsem studovala na vysoké škole v Plzni. Všechno šlo jako po másle a já se tak mohla dostavit 25. listopadu, 2011 na pohovor s Ditou, kde jsem podstoupila nejenom pohovor, ale i psychotest. Pamatuji si, že to bylo příjemné posezení a pro Vás, co se zrovna rozhodujete zda-li vycestovat nebo Vás čeká pohovor bych řekla asi jenom to, že není čeho se bát. Ba naopak. 

14. prosince mi přišel e-mail od agentury v němž stálo: ,,Dear Michaela, You have been accepted onto the Au Pair in America program.“ Do dnešního dne si pamatuji, jakou jsem měla radost. Jenže to byl jenom začátek. 

Po přijetí do programu následuje fáze, která se nazývá „Matching“. Může to trvat dny, týdny, ale i měsíce, než vyberete tu pravou rodinku. Pro mě to byla otázka 3 týdnů, kdy se mi na profilu obejvila moje hostitelská rodina. Ruku na srdce, byly to dlouhé tři týdny neustálého přihlašování se na portál, kontrolování e-mailu a mobilního telefonu. Moje host mum (HM) Meredith mě požádala o telefonát, čehož jsem se bála jak čert kříže, protože předchozí rodiny zvolily možnost Skype. Skype bych řekla je daleko příjemnější z toho důvodu, že vidíte s kým mluvíte, řekla bych je to i snazší pro lidi, co nemají angličtinu na takové úrovni. Přece jenom když člověk komunikuje v cizím jazyce, tak řeč těla dokáže pomoci obou stranám dorozumět se. 

19. ledna mi napsala Meredith e-mail, kdy mě požádala o další telefonát. Ten den byl začátek všeho. Ten den, se mě Meredith zeptala, zda-li bych chtěla být jejich Au Pair. A já brečela jako malá holka. Byla to rodina, kam jsem opravdu chtěla jít. 3 kluci – 16, 13 a necelé dva roky a vesměs jsem se měla starat o toho nejmenšího – Roberta. 

Můj odlet byl původně 7. května, 2012. Odletěla jsem nakonec o den dříve, jelikož jsem se účastnila kurzu pro řidiče. 

ORIENTATION 

Orientation pro mě byl 4 denní pobyt ve státě Connectitut a pokud si pamatuji dobře, byly jsme tak hodinku od New Yorku, kam jsme v průběhu školení vyrazily na výlet v rámci agentury. Orientation vesměs školení, kde se nejenom naučíte základy první pomoci, pouští Vám různá videa, máte školení o výchově dětí, výmýšlíte různé druhy zábavy pro děti, jak se vyrovnat s tzv. „Cultural Shock“, co dělat, když se Vám bude stýskat a mnoho jiného. V mém případě to zahrnovalo školení ohledně řízení v USA. A mimo to je to první možnost poznat nové lidi ze všech koutů světa, od České Republiky po Brazílii. 

Následoval další let, tentokrát do mého nového bydliště – Atlanta, stát Georgia. 

Byla jsem nervózní? Samozřejmě, že ano! Poprvé jsem se měla shledat s Meredith. Absolutně jsem netušila, co mám dělat, jak se mám chovat, jak se máme přivítat. Mám jí podat ruku? Mám jí obejmout? Meredith to vyřešila za mě, okamžitě mě objala sotva jsem k ní přišla. Vzaly jsme kufry a vyrazily k autu. Po příjezdu domů následovalo seznámení s klukama. Byla jsem nervózní jak při maturitě. Lain – 16 let, Carter – 13 let, oba to byli puberťáci a já nebyla o moc starší. Bylo mi vesměs čerstvých 20 let. 

Druhý den jsem vstala brzo, byť jsem nemusela. Byla jsem nedočková a chtěla jsem poznat toho nejmenšího – Roberta. Cestou do jeho pokoje jsem potkala jeho tátu Alberta. Otevřela jsem dveře a vyrazila po schodech nahoru. A tam stál malej prďola, co se usmíval jak sluníčko. Nejdřív se styděl, ale později mě krmil ostružinama. Ten den jsme se stali nejlepšími kamarády. 

Od toho dne následovaly dva roky plné dobrodružství, výletů a zážitků na celý život. 

Procestovala jsem přibližně 17 států USA, vyrazila dvakrát výletní lodí na Bahamy a Grand Turk Island. Navštívila jsem města jako je New York City, Miami, New Orleans, Boston, Atlanta, Orlando, Nashville a mnoho dalších.

Měla jsem tu čest zažít Den Díkuvzdání, taky přijít o nervy při nákupech během „Black Friday“, zažít pravé americké Vánoce, Halloween a jiné jejich tradice a svátky.

Taky jsem zjistila, že zdravotnictví v USA rozhodně nepatří mezi levné záležitosti, pak také co obnáší podat na někoho trestní oznámení nebo si zažít scénu jak vystřiženou z filmu. O čem mluvím? V prázdném baráku z ničeho nic začal houkat alarm, volala jsem mojí rodině, která tou dobou byla na dovolené a vtipně nikdo nezvedal telefon. Zavolala jsem koordinátorce a ta mi okamžitě řekla, ať zavolám 911. Zavolala jsem tedy 911, následovalo spoustu otázek. Nejenom, že mi bylo řečeno, ať okamžitě opustím barák, takže jsem stála v pyžamu před barákem, ale taky se mě ptali na to, kdo další je se mnou v baráku. Odpověděla jsem, že pes. Ptali se mě, co je to za rasu. Abych pravdu řekla, Sugar (jméno psa) je takovej mix všeho možnýho. Takže jsem odpověděla, že nevím, co je to přesně za rasu, že je to mix. Následovala otázka, jestli je to pes malý, střední či větší?! Na to přijela moje coordinátorka a za ní jedno policejní auto zhora, druhý zdola. Sepsal se protokol a všechno dobře dopadlo. Taky mě dvakrát zastavili policisté a jednou z toho jsem dostala pokutu za rychlost. Upřímně neznám Au Pair, co pokutu nikdy nedostala.

Dva roky ale uplynuly jako voda.

Jestli jsem si myslela, že odjezd do USA a loučení s rodinou bylo to nejtěžší loučení, co jsem kdy zažila, tak jsem netušila, jak těžký bude loučit se s mojí rodinou v USA respektive s Robertem. 

Tohle je úryvek, který jsem našla na starém blogu.

„V rychlosti se vrátím k odletu z USA. Moc se mi o tom psát nechce, protože to prostě není jednoduchý a je to čerstvý.

Už nějakou dobu jsem se bála toho dne, kdy budu muset odjet od malého. Můžu říci, že i ten nejčernější sen měl hodně daleko k realitě. Robert měl tenis a plavání v den, kdy jsem odjížděla. Možná to tak bylo lepší. Loučení proběhlo docela rychle. Malý nechápal a neustále se ptal proč brečím a posílal mě pro kapesník a ať si utřu slzy.“ 

Zažila jsem dva, naprosto nezapomenutelné roky v nejlepší rodině, jakou jsem si kdy mohla přát. Vytvořila si přátelství, která přežila tisíce kilometrů, získala „druhou rodinu“ a zažila věci, o ḱterých se mi ani nesnilo. A jako třešničku na dortu jsem se zamilovala a našla toho „Mr. Right“. 

Lituji odjezdu do USA? Mrzí mě, že jsem nedokončila vysokou? Ne. Samozřejmě, že je vzdělání důležité a ráda bych si školu dodělala, ale nelituji a nikdy jsem nelitovala svého rozhodnutí odjet jako Au Pair do USA. Pro mě to bylo jedno z nejlepších životních rozhodnutí. Odjížděla jsem jako 20ti letá nezkušená a dost naivní holka. Pro mě byl Au Pair program školou života. Naučila jsem vážit si věcí, kterých jsem si dříve nevážila, poznala jsem lidi z různých koutů světa a měla tak možnost naušit se něčemu novému z jejich kultury, zažila jsem věci, které bych ve škole nezažila, navštívila jsem místa, o kterých se mi ani nesnilo, místa o kterých jsem dřív slyšela od učitelů na hodině angličtiny. 

Není tomu tak dlouho, co jsem o tomhle psala článek na můj blog. 

Tady je pár úryvků:

„Když jsem odjížděla do USA, tak jsem si nikdy nemyslela, že bych v USA měla zůstat. USA byla mezi zastávka. Chtěla jsem být letuška a myslela jsem si, že mi zkušenost ze zahraničí pomůže. Obzvlášť co se jazyka týče. A i kdybych ve finále letušku nikdy nedělala, věřila jsem tomu, že tato zkušenost bude vypadat dobře na životopise.

…..

Můj pobyt v USA mi změnil život..

Pamatuji si, jak mi lidé říkali, že se už nikdy nevrátím, že si tam najdu chlapa a zůstanu. A já se smála, smála a smála.. Až mě ten smích přešel. 🙂

Získala jsem druhou rodinu. Moje Host Family taky není perfektní, ale pro mě byli oni ta nejlepší rodina, kterou jsem si mohla přát. Když jsem nedávno jela do Atlanty, čekali na mě s otevřenou náručí, bylo vidět, že mě rádi viděli … Získala jsem druhý domov ještě před tím, než jsem vůbec poznala Caleba. Věděla jsem, že až jednoho dne odjedu zpět do Evropy, že kdykoliv pojedu zpátky do USA na dovolenou, tak budu mít za kým jet, budu mít kde složit hlavu a budu mít místo, který pro mě vždycky bude druhým domovem.

Získala jsem spoustu přátel, většinu pocházející se všech koutů světa. Brazílie, Česko, Německo, Španělsko etc.

No … a našla jsem tam lásku svého života.“