USA - Deník Viki

Čau, já jsem Viki. A tohle je takový Deník Viktorie, neboli Viktorčin deník, nebo jak chcete. Původně se to mělo jmenovat Ze života obyčejné Au Pair, ale pak jsem si řekla, že vlastně nejsem žádná obyčejná Au Pair, protože žádná Au Pair není obyčejná, stejně tak, jako každá rodina je specifická a každé dítko je svým způsobem originál, každá lokalita má své klady a zápory, no a tak prostě ani já nemůžu být žádná ordinery Au Pair protože žádná taková ani neexistuje.

Well, tohle všechno jsem vlastně věděla už po skončení svého pobytu v Anglii, kde jsem strávila skoro celý rok. Zkušenosti byly různé, asi tak jako má většina "ostřílených" Au Pair z Velké Británie. Někteří z nich říkají, že kdo přežil Anglii, pro toho je pak pobyt v USA jako procházka růžovým sadem. Hmmm, já si to nemyslím, všechno má své pro a proti a moc se to asi nedá srovnávat. Nicméně účelem těchto řádků je dát Vám vědět, o čem vlastně ta Amerika je, nebo jak jsem ji vnímala já a dát Vám pár tipů... tak jdu na to

Jak to všechno začalo? Jednoduše, tak, jako u spousty ostatních, prostě jsem se vrátila z Anglie a bylo mi jasné, že se mi ještě nechce usazovat, že potřebuju ještě chvíli cestovat, poznávat, setkávat se s lidmi, ale hlavně... jsem si pro sebe chtěla "objevit Ameriku".

O COOLAGENT, tehdy ještě EuroPair jsem se dozvěděla už v Anglii. Nejela jsem tam "přes ně", vyrážela jsem na vlastní pěst (a jednou toho i zalitovala, když jsem se dostala do úzkých a neměla se na koho obrátit), nicméně díky mým kámoškám, které podobné problémy řešit naštěstí nemusely, jsem COOLAGENT zaregistrovala. Když jsem teda po návratu začala zvažovat odlet do USA, "čekla" jsem si jejich web a zjistila, že hlavní požadavky splňuju - znalost angličtiny i zkušenosti s dětma byly OK, tak jsem se hned přihlásila na Orientaci - vstupní pohovor - a tam mě lidi z COOLAGENT doslova nadchli! Hodně se ptali na moje preference, nabízeli možnost odcestovat i s kámoškou atd, atd. Tak jsem si řekla, proč ne? Navíc, nechtěli po mě vůbec žádné zálohy ani poplatky předem, jen 390,- a to až ve chvíli, kdy mi nabídnou rodinu, která mi bude vyhovovat a kterou akceptuju. To se mi zdálo víc než fér a tak jsem se jim svěřila do péče"

Ze začátku se mi hlavně ten proces papírování zdál docela komplikovanej, ale časem jsem pochopila, že měl své opodstatnění. Přeskočím celou proceduru umísťování, která naštěstí nezabrala víc než měsíc, stresy při prvním telefonátu americké rodiny, brutální pokusy sbalit jen to nejnutnější a tradiční bolehlav spojený s mým goodbye meetingem a vrhnu se rovnou na let do New Yorku... můj první výlet letadlem vůbec... uf...

Odlet
Tušila jsem, co mě čeká. V agentuře mě docela proškolili - Navíc jsem se už při před odletové orientaci v kanceláři COOLAGENT potkala i s dalšíma Au Pairkama a Au Pairákama ;-) co letěli se mnou, takže jsem to brala tak nějak v pohodě. Čili, vybavena dvěma kufry jsem poprvé v životě usedla do letadla, nabrala směr New York a s přestupem ve Amsterdamu jsem se vydala vstříc svému roku v Americe... co roku, chtěla jsem zůstat i 13. měsíc, abych si projela Státy ( i to byl jeden z důvodů, proč jsem za Oceán vyrážela ), ovšem k tomuhle 13. měsíci mě čekala ještě dlouhá cesta.

Vezmu to popořádku - JFK, letiště v New Yorku, obrovské, ale dobře zorganizované a hlavně zástupce agentury, který nás - v tu chvíli už pěknou tlupu Evropanů, pochytal na cedulku s logem agentury a dovezl do školy, kde mělo probíhat 4 denní školení. Řeknu Vám, první dojmy byly teda šílený - zírat na to, co člověk do té doby zná jen z filmů a americkejch seriálů... hm, tak to byla síla. Cestou do školy na Long Island mi teda lítaly hlavou nejrůznější myšlenky... ovšem balit jsem to zatím nechtěla ;-)

Jo, jeden tip na cestu - vyplatí se, sbalit si nejdůležitější věci do příručního báglu, kdyby se Vám snad někde zpozdil kufr. S mým štěstím se to stalo samozřejmě právě mě… takže jsem byla až do čtvrtku bez zavazadla a protože jsem měla radu COOLAGENT o příručním batůžku pro všechny případy tak říkajíc "v paži" a jednoduše jsem se na to vybodla, musela jsem celé čtyři dny čekat mimo jiné i na svoji úžasnou "cameru" a tak teď fotky z výletu do centra New Yorku zpětně marně sháním po kámoškách :-( Takže, držte se mé rady, pobalte si všechny důležité věci do zvlášť a budete za vodou… Vlastně doslova

No a teď ke školení v New Yorku:
- připravte se na příval angličtiny ze všech stran
- informace, které se dozvíte ohledně práce s dětmi ( z nichž některé se Vám budou zdát na první pocit úplně mimo...) určitě během dalšího pobytu využijete!
- snažte se seznámit se spoustou lidí - kontakty se Vám vyplatí, už kvůli tomu, že lidi ze školení budou končit svůj rok ve stejné době, jako Vy a tak se klíďo píďo můžete dát dohromady na 13. měsíc a cestovat společně... nemluvě o tom, že pozvání na prázdniny do Švédska po návratu Čech docela potěší, ne?
- jo a pak Ti Amíci - bude to asi první velké setkání face to face téhle národnosti (kromě hrstky cizinců, na které člověk narazí na dovolených nebo při procházce Prahou a budou všude, ale všude kolem Vás... a budou jiní, než Vy, to si piště - což neznamená, že budou horší, nebo lepší, prostě jiní...

Školení trvalo do pátku, bylo to docela hektický, od úvodní Welcome Pizza přes všechny ty přednášky a workshopy, přes středeční výlet do srdce New Yorku až po páteční rozloučení na letišti. Ani jsem se nenadála a vystupovala jsem zase z letadla - tentokrát už v Detroitu a nečekal mě žádný zástupce agentury, čekala mě sama hostitelská rodina.

Už jsem to znala z Anglie: první zdvořilostní fráze a prolamování ledů. Diky dětem to šlo celkem rychle. Celý první týden se mnou strávila jejich poslední Au Pair (což není běžná praxe), která mi vysvětlila, co a jak a potom už jsem zůstala jen já a hostitelská rodina.

Pár tipů na prolamování ledů:
- zajímejte se o "svoji" rodinu, o děti, o jejich koníčky, zvyky, o okolí ...
- ptejte se na všechno, co Vás zajímá, raději si nechejte vše dvakrát vysvětlit, než abyste něco dělali špatně
- komunikujte, o všem! O tom, co je fajn, ale i o tom, co Vám vadí, nebo nač nejste zvyklí

Uvědomte si - což ne každá Au Pair dělá - že jste tam nepřijeli kvůli tomu, abyste je předělávali k obrazu svému, abyste jejich děti vychovávali po česku...jste tam proto, aby jste si zkusili něco z American way of life, o čem je Amerika - s tím dobrým, ale i špatným... a pokud prostě pijí Colu k snídani, tak jim ji dopřejte... a běžte si uvařit čaj... by the way... ze mě teď kolegyně v práci nemůžou, když po ránu vpluju do kanclu s lahví Coke v ruce ;-)

Ale zpět: Studium
Díky příspěvku 500,- USD (je to v pravidlech programu, má na to nárok každý/-á Au Pair) jsem mohla začít chodit do školy hned druhý týden svého pobytu v Americe. Díky předchozímu pobytu v Anglii nebyl důvod řešit angličtinu - tak jsem se rozhodla hned od začátku šprtat sociologii (mé dávné přání z Čech) a po pár měsících jsem si vybrala i něco jiného z nabídky místní college - americkou historii, s tím, že ve finále zkusím i kurzy herectví ... však se uvidí.

Po úvodních pár týdnech, které mi přišly spíš jako dovolená (všichni byli milí, hodně věcí pro bylo úplně nových a nezvyklých a všechno bylo víceméně v pohodě) - přišel ten normální život. Postupně jsme si na sebe zvykali s rodinkou, s dětma (5ti letá holčička, kluk 2,5 roku a 2-měsíční mimčo), díky škole přibyli noví kamarádi a kamarádky, následovaly pravidelné meetingy s Au Pairs v okolí, no prostě, bylo to tu... můj rok v USA začal ubíhat jako voda...

Takže, jak vypadal můj typical day:

Stávala jsem asi v 6.30 - brrr, ještě teď se mi chce zívat, jen si na to vzpomenu. Ale nebylo zbytí, se třema malýma dětma jsem prostě musela být ready už v sedm hodin. Museli jsme společně s rodiči zpacifikovat starší ratolesti, dát jim najíst, pomoct s oblíkáním, připravit sváču a vypravit do školy. Malá jezdila školním autobusem, který stavěl před domem, klučina vyrazil s tatínkem autem, maminka odjela za chvíli taky a já zůstala doma s baby. Dalšího půldne jsme vlastně trávili s miminem jen ve dvou, já mezitím stihla dát do kupy dětský pokoj a vyprat prádlo. Táta pak zhruba kolem oběda přivezl Avi ze školy, Elayna přijížděla sama po čtvrté a rodiče pak doráželi asi v pět hodin. Večeře přišla na řadu asi v šest, často to byla pizza, nebo bagely (mňam), když byla dobrá konstelace, mohla jsem se těšit i na steak ;-)

Teď trošku odbočím, co se týče jídla a stravování vůbec:
* většina dětí má k obědu makaróny a cheese, což jsem vařila Avimu skoro denně.. mě to moc nezaujalo, takže jsem se stravovala nejrůzněji, buď jsem vybrakovala lednici, nebo jsem se vrhla na zbytky z předcházejícího večera.
* vím, že hodně Au Pair má problém navyknout si na jiný způsob stravování, který se vyskytuje vlastně všude na západ od našich hranic. Znamená to většinou jen něco malého k obědu a hlavní jídlo večer. Ne každý to zvládá, jít si lehnout s narvaným žaludkem nevyhovuje každému. Tím spíš, že "my" máme většinou v poledne fakt hlad a nevydržíme až do večera, takže přes den uždibujeme, nacpáváme se, ale vlastně nic pořádného nesníme a pak to završíme opulentní večeří s rodinkou… výsledky jsou pak víc než zřejmé… kyneme, kyneme a kyneme… a patřičně tomu je pak potřeba uzpůsobit šatník, takže shoppingujeme, shoppingujeme a shoppingujeme, ale to už se dostávám někam jinam.

I v případě, že jsem neměla večer hlad, přišlo mi zdvořilé ke společné večeři s rodinou zasednout. Už kvůli tomu, abychom probrali, co je nového, jaký měl kdo day and so on.

Po večeři padla. Teda, samozřejmě jsem pomohla uklidit a takový ty věci, ale pak jsem si mohla dělat, co jsem chtěla, vyrazit ven, koukat na bednu, cokoli….

Každý všední den jsem musela být doma v jedenáct hodin, což není nic neobvyklého, praxe u rodin mých kamarádek byla obdobná, jen hodina večerky se lišila. Na druhé straně, je to myslím akceptovatelné, když víte, že ráno člověk musí vstávat a že opět bude muset v plné síle čelit "nájezdům" těch malejch nezbedů, tak ani nemá odvahu pouštět se na noc do žádných velkých dobrodružství… čímž nechci říct, že by mě to sem tam neštvalo.

No a teď obecně k tomu, co stojí za zmínku, co mě překvapilo, co bylo jiné, nebo naopak překvapivě stejné, na co jsem si zvykala hůř a na co líp… beru to přesně tak, jak mi to přijde na mysl...

1. Oooobrovský lednice! To nebyly ledničky, to byly skříně… vlastně teď mě napadá, že byly velký, stejně jako všechno ostatní v Americe
2. Většinou totální absence klasických příloh k jídlu, jsou zvyklí brát si k jídlu chipsy, brambora se tam zatoulala spíš omylem
3. Neumějí jíst špagety lžící ;-)
4. Amíci se strašně rádi baví, hodně často a hodně vesele
5. Jsou strašně otevření… ježíši, to bylo ze začátku až brutální, docela mě to děsilo, že se mě vyptávají na tak moc osobní věci, že se mi to prostě nezdálo normální.. ale bylo. Ale zase byly strašně družní, zvali mě na kdejaké party a rodinné sešlosti.
6. Jsou hodně věřící, a taky family orientated… priorita je rodina a rodinné svazky musí být OK, práce je důležitá, ale až po rodině. Netráví hodiny prací na úkor svých blízkých atd.
7. A co je víc než zřejmé, oni prostě žijí v systému… Jak to vysvětlit? Prostě všechno funguje, systém je skvěle proorganizovaný, pokud se držíte všech zavedených způsobů, jste v pohodě, všechno fachčí, lidi můžou využívat všech pozitiv, které jim tento systém nabízí a nemusí řešit žádné trable, prostě je to "promanagerované" :) A tak lidi nemusí řešit žádné zbytečnosti, jsou víc v pohodě, pozitivnější, usměvavější, …
8. Lidi vás na ulici zdraví, aniž by vás znali, dávaj se do řeči, což byste v Čechách asi považovali za nějakou úchylku, ale tam je to standart. A je to hrozně příjemné. Po návratu domů do Čech jsem se chvíli musela aklimatizovávat na to, že při očním kontaktu s dalším chodcem na ulici mi nikdo nevrací můj úsměv a že se na mě lidi koukaj jak na blázna, když se na ně culím třeba v metru.
9. Time out - víte co to je? Děti u nás chodí do kouta, americké děti chodí na time out. Zavřou se někam do klidu (většinou do vlastního pokoje) a zpytují svědomí… ve finále by pak měli přijít a omluvit se za to, co provedly. Popravdě, nesetkala jsem se s tím, že by si dítko za zavřenými dveřmi hrálo… nechápu, to naši svišti by si tento model jistě upravili k obrazu svému
10. Děti se jen tak neseberou a nejdou si hrát k sousedům, i tyhle "dětský návštevy" se ohlašují a plánují s předstihem, rodiče většinou dohodnou meeting, děti odvezou a pak si je zase vyzvednou…
11. Nezabydlují se - nevím, jestli to byl jen můj případ, ale Ti moji prostě neměli moc "zabydlenej kvartýr" … i vzhledem k faktu, že průměrná americká rodina se údajně stěhuje víc než 10x za život, asi se jim do toho ani moc nechce ;-)
12. Jooo, a hlavně - bez auta ani ránu.
13. To je jasný, vzhledem ke vzdálenostem, který tam jsou. Všechno je tam obrovský, když si žádáte malou kolu, tak dostanete nějakýho 3 litru, ale to už se vracím zase k té ledničce

Výchova dětí
Taky mě překvapila, ale to je na delší rozbor. Takže here we go..
"Žádná", řekla by většina Au Pair. Není to pravda. Prostě je jiná. A nejsme tam kvůli tomu, abychom je předělávali, prostě tam jedeme "omrknout", jak jim to tam funguje Děti jsou vychovávány mnohem víc k vlastnímu názoru, než ty naše, hodně se tam klade důraz na pěstování jejich vlastní individuality. (asi to tak musí být, protože ve chvíli, kdy se z nich stanou "teenageři" jsou často "vykopnutí" do vlastního života, na školu atd. takže se o sebe musí umět postarat.."
Je samozřejmé, že dítě NIKDY nesmíte uhodit, NIKDY je nesmíte nechat bez dozoru, ani třeba v autě, když vyskočíte do trafiky pro časák. Ani vteřinu!!!
Ale obecně řečeno, jinak jsou to děti jako ty naše

Meetingy Au Pairs, LCC
Au Pair v USA je program, zaštítěný americkou vládou, fůra věcí je pevně stanovena a všechno se řídí určitými pravidly. Mimo jiné se o Vás stará tzv. LCC - Local Childcare Coordinator, který pro Vás pořádá pravidelné meetingy (a těch se dle pravidel musíte účastnit).
Fakt je, že jsem si k tomu přistupovala tak, že mě čekaj nudné sešlosti s hromadou divnejch lidí, a vzhledem k tomu, že se nepovažuju za zvlášť "organizovatelnýho" človíčka, moc mě to nelákalo. Nicméně opak byl pravdou (ne že by to bylo pokaždé zábavné). Chodili jsme třeba na kulečník nebo do kina a tak podobně. Víte, on to docela člověk docela ocení, když si po celým dnu s dětičkama může jit odpočnout, pokecat, vyměnit názory ... a srovnavat kdo je na tom hůř či líp J, ale většinou to končilo příjemně a i když měl člověk nějakej problém, tak to klidu vyřešil s pomocí LCC. Od toho tam LCC je, aby pomohl/-a.
No a meetingy Vám ještě navíc umožní "sčuchnout se" s ostatníma Au Pair. Poznáte nové lidi, nové národnosti, jejich zvyky, povahy a ... co ještě? Třeba jídlo.

Výměna rodiny, chyby, které jsem udělala
Výměna rodiny? Tak ta teda nebyla jednoduchá... přemýšlela jsem o tom dost dlouho - nemohla jsem nějak strávit, že předchozí Au Pair u nich byla celý rok a vše bylo ok. Ovšem každý jsme jiný a každému vyhovuje něco jiného. Takže po nějakých 5ti měsících pobytu u nich jsem došla k názoru, že se má situace to v této rodině nezlepší a rozhodla jsem se to řešit. Vím že jsem udělala několik chyb, které jsem před tím neviděla.
Jedna z nejhlavnějších byl můj pocit, že všichni přece musí vědět jak se tam cítím. A tak jsem se místo toho, abych s nima věci řešila, prostě naštvávala. Ale jak všichni víme, nikdo své pocity na čele napsané nemáme... z čehož plyne, že místo naštvání je lepší se z toho vymluvit. A další věc, ke které jsem dospěla: nesnažit se nikoho předělávat a spíš se snažit přizpůsobit ( i to má ovšem své meze!!!).

Pomohla mi spousta super lidiček (Amíků), kteří mi jednoduše řekli že tohle je můj život a můj rok v USA, že se to taky nemusí už nikdy opakovat - což mě nakoplo asi nejvíc - a tak jsem zavolala LCC, vysvětlila jsem jí svou situaci a v podstatě během jednoho týdne mi byla představena nová rodina.

Byla jsem s nimi hodně spokojená a strávila jsem s nima zbytek mého pobytu v USA. Je pravda že než jsem změnila rodinu, tak mě kromě nepříliš příjemného procesu samotného "oznámení" čekaly ještě další tři týdny pobytu u nich. No, po pravdě, nebylo to k nepřežití, ale cítit ve vzduchu to tam podle mě bylo... Hrozně mě proto nakonec překvapilo, že při loučení se mnou se všichni rozplakali, oh well :-(

Takže kdybych to měla shrnout, tady je pár tipů:
nutnost komunikace, ochota ke kompromisům, buďte open-minded, přístupní řešení, ale na druhou stranu pamatujte si" "to musí být můj rok" !!!

Nová rodina
Novou rodinku jsem poznala přesně dva dny před Vánoci, což bylo docela fajn (na Vánoce jsou přece i děti hodnější ). Moje second family byla z Michiganu, byla to jen maminka s malým synkem, tatínek žil na druhé straně státu. V této rodince jsem každých druhý týden jezdila s malým Samem za jeho otcem, což bylo cool! Taťulda totiž bydlel v úžasné oblasti Harbor Springs. Krása! Bylo to děsně fajn, což ovšem neznamená, že by bylo všechno perfektní (ono to nikdy není a ani nebude), ale myslím že jsme si sedli. A to dokonce až tak, že jsem s nima později jela na dovolenou ... na Floridu!!! A to byla paráda, jelikož v Michiganu byly hromady sněhu a na Floridě sem se po pár hodinovém letu už mohla opalovat ). Kelly (moje host mom) mi dávala hodně volnosti a bylo super že jsme se respektovaly navzájem. No a můj malý Sam? Prostě jako každé jiné US dítko. Ze začátku to s ním nebylo jednoduché, ale když jsem se s nim měla rozloučit, tak mi bylo hodně smutno :-(.
Jo, jo. No ale tak hrozný to zase není, neboť Sam se naučil číst a psát a tak si emailujem o sto šest .

A jak to tak chodí, tak když něco končí, tak něco jiného začíná, no a v mém případě to byla vysněná cesta po USA.

Konec roku, 13. měsíc, cestování
K cestování po USA jsem vlastně lehce přičuchla už s rodinkou a zjistila, že Amerika je tak rozdílná, že by prostě bylo neomluvitelné všechno to nevidět. Respektive nevidět toho co možná nejvíc. S kámoškama, který jsem si našla během celého roku, jsme vyrazily do Chicaga a později pak do Washingtonu D.C. Musím říct že to bylo prostě super.
Nicméně blížil se 13. měsíc a možnost zůstat legálně na území USA a cestovat... chtěla jsem toho vidět co nejvíc a co možná nejlevněji .

Takže jsem najela na internet, kde se mi podařilo najít jednoho chlapíka z Čech. Nadšeného cestovatele po USA. Psali jsme si více jak 4 měsíce, přes e-maily jsme si upřesnili co chceme kdo vidět a jak to skloubíme. Rozhodli jsme se jet Route 66 s tím že jsme začali u mě v Michiganu, dále jsme pokračovali přes Indianu, Illinois, Missouri, Kansas, Oklahoma, Texas, New Mexico, Arizonu, Californii , Nevadu, Idaho, Montanu, Wyoming, Colorado, znova přes Texas a potom do Louisianu, Mississipi, Alabamu a konečně Floridu (odkud jsme odlétali domů ) O téhle naší tour by se dalo povídat hodiny a hodiny, takže spíš mrkněte na fotky. Já to shrnu - splnil se mi jeden z životních snů, a byla to prostě BOMBA !!! A nebo, jak by řekli v COOLAGENT, bylo to COOL !!!

Takže asi tolik. Pokud bych to měla všechno nějak shrnout, co mi ten rok dal a vzal...

Nechci, aby to vyznělo bůh ví jak duchaplně, nicméně já jsem došla asi k tomuhle:
Myslím, že člověka pobyt v zahraničí hrozně obohatí, tím, že mu tam nezbývá, než fungovat sám za sebe, jen na vlastní triko, se naučí hrozně moc věcí. Třeba i to, vážit si víc sám sebe, umět se za sebe porvat. Samozřejmě Vás tam kromě pozitivních věci potkají i nepříjemné záležitosti, nicméně i ty Vás obohatí a třeba "nakopnou" k lepším zítřkům Já sama cítím, že poznáním jiných míst, lidí a kultur jsem teď mnohem tolerantnější... a mý okolí říká, že i dozrálejší, dospělejší a hezčí

Nejen jako díky za to, že jste dočetli ty mé výlevy až sem, Vám teď přeju, abyste měli stejně super "cestu do světa" jako jsem měla já !!! Pokud byste cokoli potřebovali, nebo mi prostě chtěli napsat, ozvěte se na viki@coolagent.cz

Takže take care & good luck!!!

Viki